Funkční dynamická stabilizace v kontextu vývojové kineziologie

Pojďme si rozklíčovat jednotlivá slova, aby tento název dával větší smysl.

• Funkční – týkající se funkce – v tomto případě zejména optimálně probíhajícího pohybu.
• Dynamická – týkající se síly, rychlosti a pohybu – který jak víme tělo preferuje před nepohybem.
• Stabilizace – dosahování rovnováhy – stále probíhající děj vyvažování/balancování těla v prostoru.
• V kontextu vývojové kineziologie – tak, jak nám to lidem, jakožto druhu, bylo geneticky dáno do vínku.

Tento koncept vychází zejména z práce profesora Václava Vojty a profesora Pavla Koláře. Uvažujeme v něm v rámci pohybových reflexů a vzorů, které očekáváme, že by v rámci daného časového období dítěte měly být fyziologicky přítomny. Ku příkladu se běžně můžeme setkat s tím, že dítě po narození není schopno samo, silou svých svalů, udržet hlavičku ve vzpřímené pozici, a proto aby si neublížilo, mu pomáháme a hlavičku přidržujeme. Nicméně toto už neočekáváme např. u čtyřletého dítěte a už vůbec ne u dospělého. Obdobně podivné by nám mělo přijít, kdybychom si podrážděním v oblasti úst vyvolali sací reflex, a takto bychom mohli pokračovat. Zkrátka a jednoduše, jsou definované časové úseky, ve kterých by se měly postupně spontánně uskutečnit pro člověka specifické pohyby – např. zdvih hlavičky, vzepření o předloktí vleže na břiše, otočení ze zad na bříško, zdvih pánve nad podložku vleže na zádech, vývoj úchopové funkce ruky, přechod ze šikmého sedu do polohy na čtyřech, klek, nákrok do opory o chodidlo v poloze na čtyřech, hluboký dřep, stoj a konečně chůze.

Tyto znalosti fyzioterapeuti využívají pochopitelně při diagnostice a terapii s dětmi, ale je možné jich v modifikované verzi užít i při diagnostice a terapii dospělých. Jak? Výše uvedený výčet nám neříká jen to, co se má uskutečnit, ale také jak. Tedy, jaké svaly, svalové skupiny, smyčky se musejí do funkce dynamicky zapojit tak, aby stabilizovaly části těla k tomu, aby mohl být uskutečněn pohybový záměr.

Uvažujeme pak kupř. tak, že u dospělého člověka, který přichází pro bolest ramene, a u kterého nacházíme mimo jiné tzv. „plochá záda“, zjevně neproběhla optimálně určitá vývojová období, kdy měl do funkce (pohybu) dynamicky (svalově) zapojovat právě horní končetinu a formovat tvar hrudní páteře tak, aby do sebe vše správně zapadalo. S takovým člověkem se specifickým cvičením vrátíme zpět do pohybového vzoru (zde např. šikmý sed), o němž se na základě diagnostiky domníváme, že neproběhl ideálně a snažíme se tento geneticky daný program obnovit. Tím, že optimalizujeme funkci (pohyby), kterou potřebujeme vykonat a minimalizujeme synkinéze (náhradní neekonomické pohyby), obnovujeme správnou hospodárnost pohybu, aby nedocházelo k přetěžování a předčasnému opotřebování tkání a tím k bolestem a omezením pohybového aparátu.  

Využít cvičení na podkladu vývojové kineziologie můžeme tedy u všech typů vadného držení těla, svalových dysbalancí, ochablého hlubokého stabilizačního systému páteře, stejně tak jako u bolestí kloubů vč. páteře samotné, které z těchto stavů vznikají.

Autor: Mgr. Veronika Andová

Použité zdroje:

KOLÁŘ, Pavel. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén, c2009. ISBN 978-80-726-2657-1.